Krev Francie
Poprvé jsem se blíže seznámil s burgundským vínem v roce 1969, kdy mě Adolf Hoffmeister pozval, abych s ním jel na zámek Vougeot, rozkládající se téměř uprostřed zlaté vinné stezky z Dijonu do Beaune, blízko Nuits Saint Georges, tedy Nocí Svatého Jiří. Konal se tam večer „snoubení francouzského vína s českým kříšťálem“ – právě ty poháry pro perlivý mok dodal náš známý spisovatel, kreslíř a také diplomat (velvyslanec v Paříži), neboť tu byl pasován na Rytíře vína.
Hoffmeister se proslavil i jako filmový tvůrce – do této podoby uvedl Effelovy (vlastním jménem François Lejeune, od toho pseudonym z ef - el) kresby Stvoření světa a Stvoření člověka. Těch kreseb Effel vytvořil ovšem stovky, jeho karikatury otiskoval v nedělním vydání komunistický list l´Humanité, řada z nich vyšla také v knižní podobě a zdobí i s věnováním mou knihovnu. Stejně, jako zeď pokoje jeho obrázky, které mi daroval, když jsem za ním chodil – poté, když nás Hoffmeister seznámil – do Bonapartovy ulice. V této ulici sídlí i náš konzulát, ale Effelův byt se nacházel ve druhém poschodí domu č. 1 s výhledem na Seinu a Cité. Právě na balkoně s tímto výhledem mi Effel vyprávěl o svém posledním projektu: na žádost ministerstev zdravotnictví a školství namaloval sérii obrázků, v nichž dětem na příkladu světa zvířat vykládal, jak se rodí děti. Neboť ještě v té době – a to je tak půl století – se francouzské děti doma a v jeslích učily, že se rodí ze zelí. Podivné, v zemi kde děti už od první třídy (ve Francii jedenácté, pořadí je obrácené, stejně jako dvacetistupňové známky) mají ve školní jídelně na stolech karafy s vinným střikem, aby se učily milovat víno, se nemohly dovědět, jak na svět přicházejí z opojné lásky.
Vínem se však Francouzi neopíjejí, ačkoliv je nedílnou součástí jejich života. Bez něj se neobejde žádný oběd a večeře, a to i v závodních kantýnách. Zažil jsem to, svého času jsem na obědy chodil do Renaultky, abych si za 3,6 franku vychutnal čtyři chody a lahvičku vína, což byl oběd každého dělníka. Měl na to ovšem dvě hodinky, tolik trvá ve Francii polední přestávka od 13 do 15 hodin, abyste si jídlo a víno mohli zažít a po něm si třeba ještě zahrát petanque. Na dvoře továrny stejně jako v parku u Invalidovny, kde se to v té době hemžilo pracovníky sousedního ministerstva zahraničí. Dokonce tomu bylo ve městě přizpůsobeno parkování. V tom čase, tedy koncem šedesátých let, musel mít každý řidič za sklem svého auta papírové hodiny, kde nařídil ručičky na čas počátku svého parkování. V Paříži bylo povoleno 45 minut, ale v čas oběda dvě hodiny.
Podobný rituál platil i v domácnostech. Někdy počátkem šedesátých let jsem přijel do departementu Ardèche, abych se lépe naučil francouzsky. U jednoho sedláka jsme sklízeli meruňky. Pracovalo se až do čtyř odpoledne, aby náklaďáky stačily odvést načesané ovoce k večern9m vlakům, které je rozvážely po Evropě. Takže náš oběd byl vlastně i večeří. Zato trvala dvě tři hodiny, bylo několik chodů a každý se zapíjel jiným vínem. Láhev se nikdy nedopíjela do konce. Co zbylo, hospodyně slévala do karaf pro bílé a červené a na něm připravovala maso. Prý víno, jeho bouquet, slouží jako koření a zároveň uzavírá póry, aby maso zůstalo šťavnatější.
Víno se však při stolování stává velkým problémem. Nikoliv, že by ho bylo málo, ale je ho až příliš a tak různorodé. V každé slušné restauraci k vám nepřijde hned po vstupu číšník, aby se zeptal, co budete pít, ale nejdříve si objednáte jídlo a poté se dostaví sklepmistr, aby vám poradil, jaké víno si máte k tomu jídlu objednat. A také, jakou máte náladu, zda něco slavíte nebo jste pozval dívku, abyste se blíže seznámili, zapíjíte radost či žal. Zažil jsem mnohokrát, že se sešla parta ke společnému hodování. Poměrně rychle si objednali, co budou jíst (většinou si dohodnou, aby to bylo společné), ale poté se třeba více než hodinu domlouvali, jaké víno se bude k tomu nejlépe hodit. Nešlo ani tak o barvu, je přece jasné, že k bílým masům bílé, k tmavým červené, k sýrům podle jejich druhu (k měkkým a čerstvým většinou bílé, k tvrdým a s plísní červené), ale jakou odrůdu, z jaké oblasti, jaký ročník. Kdyby se z těchto znalostí skládaly zkoušky, dostali by všichni dvacítku, takoví jsou Francouzi znalci tohoto moku. Dokonce i ti bezdomovci, clochards, kteří se povalují na nábřeží Seiny, si na oběd dávali baquettu, camembert a láhev vína, byť toho nejlevnějšího. Jen jednou se Mendès-France jako premiér pokusil v televizi se sklenkou mléka v ruce přesvědčit Francouze, aby si dali – a především jejich děti – místo vína raději sklenku mléka. Zdvihla se proti tomu taková vlna odporu, že ho to stálo křeslo ministerského předsedy.
Nebudu vám dělat výklad o víně, na to existují ve Francii knihy, školy, sommeliéři se připravují mnoho let, když si s vámi nemohu na dálku ani přiťuknout. Nejstarší a nejdokonalejší není v této zemi občanský zákoník, ale soubor zákonů o víně, který byl sepsán ve XIV. století. V něm se mj označují jednotlivé vinice a jaké druhy vín se tam pěstují – proto jsou chráněné ochrannou známkou. Vezměte si třeba Burgundsko, které mi nejvíc přirostlo k srdci: v zásadě základem jeho červených vín je pinot noir a gamay, bílých chardonnay a aligoté. Ale jak jsou rozdílné podle jednotlivých vesnic, tedy jak je rozdílné složení půdy, poloha vinic a mnoho jiného. Nechci tvrdit, že za ta léta jsem navštívil všechny vinné sklípky, ale bylo jich hodně. V nich jsem vybíral vína pro svůj pařížský b yt, kam mi ho vinaři bezplatně dovezli, odtud jsem domů do Prahy vozíval kartony, abych se alespoň na dálku nadále kochal vůní, chutí a barvou tohoto kraje. Tím vším musíte víno vnímat a poté poznáte, že třeba nejlepší bílé je z Chablis nebo Pouilly (fumée), zatímco červenému jsem dával přednost z Mercurey na břehu řeky Saone. Nejslavnější vinicí, možná i ve světě, je Romanée Conti poblíž vesnice Romanée. Za láhev byste tu dali i několik tisíc eur.
Když jsem v letech 2002 – 2003 uskutečňoval projekt Evropská rodina, francouzskou jsem vybral z burgundského Nevers. Při zpáteční cestě jsme se stavěli v Beaune, kde v prostorách bývalého kláštera nás třeba i v pozdní večer čekal můj známý, abychom se zásobili na zpáteční cestu. Stálo to za to, takové víno prostě jinde nenajdete. Akle nezavřel jsem ani na jiné oblasti. Rád se napiji též růžového z Anjou, každý třetí listopadový čtvrtek v roce ochutnám z nové sklizně beaujolais (to je den, kdy se o půlnoci může načít – předtím se rozváží do celého světa, tak se tato markertingová událost stala populární), při zvláštních příležitostech si dám těžší bordeaux, které vydrží léta skladování. Jednu jeho láhev ze zámku Lafittesi koupil v roce 1787 americký velvyslanec v Paříži, který se stal prezidentem – Thomas Jefferson V londýnské aukci v roce 1985 se prodala v přepočtu za pět milionů korun.Koupil je jeden Američan, aby ji věnoval Muzeau Jeffersona. Pít by se stajně už nedala, leda tak jíst lžičkou.
Podobnou slavnost jako na zámku Vougeot - pasování na rytíře – jsem zažil na zámku Cassan u vesnice Rouan, nedaleko od Béziers, tedy v regionu Lanquedoc-Roussillon. Dostával jsem templářský řád Rytíře vinné révy a oliv. S tím byla spojena s večeří, která trvala téměř pět hodin. Během ní jsme konzumovali snad dvanáct chodů a ke každému samozřejmě jiné víno. A přitom jsem tedy dostal tento řád spolu s příslušnou legitimací a s rohem z kříšťálového skla, abych si ho mohl zavěsit na krk. V každé francouzské restauraci má průkaz váhu, neodváží se vás ošidit, právě naopak si považují za čest, že je navštívil rytíř vína a třeba vám sami nabídnou to nejlepší zadarmo. Kolikrát jsem si říkal – kdyby tak Evropská unie určila platnost takového dokladu ve všech členských státech! Ale ač pravidelně jezdím do Evropského parlamentu, ještě se mi nepodařilo najít někoho, kdo by alespoň předložil takový návrh. Ač jsem přesvědčen, že by se všichni na něm snadněji dohodli, než na jiných otázkách. Ostatně, za ta léta se jen jednou – pokud vím – Evropská rada šéfů členských států dohodla okamžitě a naprosto jednomyslně. Stalo se to v Maastrichtu, kdy se jednání protáhla, takže občerstvení pro všechny se hřálo na slunci na připravených stolech v parku. Neštěstím bylo, že tam byla i majonéza. Všichni prezidenti a premiéři měli z toho problémy, nestačila ani kapacita toalet a tak se znovu sešli, aby se na místě jednomyslně a ihned usnesli, že nikdy příště se nesmějí podávat jídla s majonézou. Měli pravdu, vždyť jakým vínem vlastně majonézu zapít?
