Po Laosu autem
Náš velvyslanec ve Vientane velice uvítal můj příjezd, protože tu jinak žil téměř jako poustevník. Pro další cestování Laosem mi okamžitě nabídl auto, škodovku. Když mi předával klíček od startéru, sháněl jsem se po dalších klíčích, ale nebyly.
Řidič, který s ním jezdil, přeplaval Mekong a emigroval. Zůstalo po něm auto, ale klíčky zmizely.
„Ostatně, nebudeš je ani potřebovat. V kufru stejně není nic, ani rezerva,“ prohlásil.
Byla to slabá útěcha. Jet po neznámé zemi s cestami spíše makadamovými než asfaltovými s takto nedostatečně vybaveným vozidlem, to nebyla příliš nadějná vyhlídka. Přesto jsem nabídku přijal. Chtěl jsem se alespoň podívat do královského města Luang Prabangu a pak někam do hor, k národnostním menšinám. Žily tam tak, že vždy vyklúčily kus lesa a když vyčerpaly půdu, odsunuly se zase dál, kde zlikvidovaly další les. Tak putují po hřebenu hor a je jim celkem jedno, zda náhodou nepřekročí hranici, ať už do Vietnamu nebo Číny.
Jestliže se metropole, jejíž název lze přeložit jako Město santalového dřeva, mohla pyšnit stúpou Pha That Luang (její podoba tvoří státní znak země), Luang Prabang má bohatší historii i množství památek, v roce 1995 zapsaných na seznam světového dědictví UNESCO. Obě města spojuje řeka Mekong. Kdybychom postupovali dál proti jejímu proudu, dostaneme se až do „zlatého trojúhelníku“, tvořeného pohraničím Laosu, Thajska a Barmy, světově proslulého pěstováním máku pro výrobu opia. Svého času sem dokonce létal saigonský premiér, aby opium pašoval do své země a prodával americkým vojákům.Tam jsem se však neodvážil, všichni mi říkali, že oblast chrání ještě bývalí čankajškovci a cesta je nanejvýš riskantní.
V obou laoských městech mě upoutalo množství mnichů v oranžových oděvech, které jsem potkával. Nejčastěji chodí žebrat o živobytí, na druhé straně jsou velmi pohostinní. Když zaklepete na dveře jejich klášterů, otevřou vám, pohostí, uloží ke spánku a neptají se, ani odkud jste přišli, ani kam a kdy půjdete dál. Osobně jsem to nemohl vyzkoušet, nikdy jsem neměl tolik času ani při dalších cestách do tohoto regionu. Ale vyprávěl sám Sihanuk – a v tom je to stejné v Kambodži jako Laosu, že buddhistickým klášterem musí povinně projít všichni mladí muži, tak jako v Evropě byla tehdy povinná základní vojenská služba. Ani on se této povinnosti nevyhnul a neztěžoval si na to. Naučil se mnoha návykům a pravidlům pro běžný život, což by mu nedala žádná škola.
Jedné z cest do Laosu jsem se zúčastnil jako tlumočník mládežnické delegace. Teď je ve Vientiane několik hotelů, v době mých pobytů tu byl jen jeden. I tak jsme v něm byli jediní hosté. Výhodou bylo, že jsme tak měli jen pro sebe hotelový bazén, v němž kupodivu byla pro nás i čistá voda. Vlastně jsme tu nebyli sami. V hotelu bydlela ještě úřednice naší národní banky, která – jak bylo tehdy zvykem – jezdila po různých zemích, aby zjišťovala cenu tzv spotřebního koše a podle toho stanovovala výši diet pro služební cesty.
Byla to pohledná mladá paní a tak jsme ji večer přizvali na posezení v apartmánu předsedy na sklenku whisky. Po přípitku jsme si tykali a dotyčná se hned náramně měla k předsedovi. Hladila mu nahá kolena – seděli jsme v kraťasech, a když tu kdosi objevil gramofon s deskami, navrhla mu, aby si zatančili. Ploužákem ho dovedla do ložnice, ale to jsme se už všichni rozloučili a odešli do svých pokojů.
Druhý den ráno mě zastavila.
„Nemysli si o mně nic špatného, ale vadilo mě, jak zvláště moji nadřízení si mysleli, že zejména na služebních cestách jim musím dělat pomyšlení. Tak jsem si řekla, že jednou svedu papaláše já. Ale prosím, nikomu o této příhodě neříkej.“
Je to poprvé, co to vyprávím, protože čas zavál všechny stopy, i jména. Jen jsem si povzdechl, že poměry se sice časem mění, ale vrchnostenské chování nikoliv.
Je to asi poněkud divná vzpomínka na Laos, ale pro svou absurditu jsem si ji zřejmě nejsilněji zapamatoval.
